Francouzská revoluce, a vše oč usilovala pod svým heslem „rovnost, volnost, bratrství“, je minulostí (paradoxně i s franky na kterých byla tato slova, pravda pouze ve francouštině, vyražena). Že si nejsme rovni, nám zde v Čechách připomněl, a to velmi razantně, před pár lety, hned v úvodu svého televizního seriálu o slušném chování, bývalý mluvčí presidenta Václava Havla, pan Václav Špaček. To abychom pochopili, že stejně jako za komunistické vlády, je tady vrstva těch kteří jsou si rovnější. Není sám kdo rozlišuje vládce a ty ostatní. S arogancí moci a „mocných“ se setkáváme každodenně.
Po rozčarování nad výsledky dvaceti let svobodného života v postkomunismu České republiky, kdy mnozí ze zvolených zástupců, místo toho aby dbali o zájem svých voličů, vyhledávají pouze výhody pro sebe a své nejbližší, vznikají opakovaně výzvy, hnutí i snahy jednotlivců o zavádění prvků přímé demokracie do systému řízení obcí, regionů i státu. Reakce na tyto snahy od příslušníků většiny politických stran a politiků profesionálů jsou tvrdě odmítavé. Voliči jsou označováni za politicky nevyspělé amatéry, hloupé a snadno manipulovatelné.
Jeden z největších filosofů Západu, J. J. Rousseau (1712–1778) ve svých hlubokých politických analýzách, ze kterých čerpali nejenom lidé francouzské revoluce, ale zejména „otcové zakladatelé“ Spojených států amerických a občané Švýcarské konfederace, měl k tzv. zastupitelské parlamentní demokracii vztah zcela vyhraněný.
Kontrolu činnosti vlády a parlamentu, prováděnou volbou jejich členů pouze jednou za několik let, tento „anglický princip“ reprezentace lidu, Rousseau důrazně odmítl jako NESVOBODU svým slavným prohlášením:
Kritické myšlení je "pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí tohoto myšlení je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme." Rozdíl mezi kritickým a nekritickým myšlením bývá v lepším případě rozdílem mezi skutečností a iluzí, v horším případě rozdílem mezi existencí a zánikem. Proč? Znalosti kriticky myslících lidí bývají široké a hluboké, interdisciplinární a otevřené. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální.
Starnutie vo vyspelej Európe se stává akútnym demografickým problémom. Malo by v globálnej politickej agende európskych krajín byť jednou z priorít. Jeho dôsledky sa prejavujú veľmi rychle. Je na čase neuhýbať pred realitou. Je zrejmé, že to, akým spôsobom budeme problému starnutia populácie čeliť, bude mať v priebehu nasledovných desaťročí ďalekosiahle dôsledky.
V současnosti dochází k výrazným změnám které jsou nevratné. Všude kolem sebe máme reklamu ohánějící se informacemi a znalostmi. Při tom mnohé co se děje na úrovni komunální, celostátní i té celosvětové zcela postrádá logiku a vědecký přístup.