Máme politickou elitu? Během krize aktuální otázka.

Po rozčarování nad výsledky dvaceti let  svobodného života v postkomunismu České republiky, kdy mnozí ze zvolených zástupců, místo toho aby dbali o zájem svých voličů, vyhledávají pouze výhody pro sebe a své nejbližší, vznikají opakovaně výzvy, hnutí i snahy jednotlivců o zavádění prvků přímé demokracie do systému řízení obcí, regionů i státu. Reakce na tyto snahy od příslušníků většiny politických stran a politiků  profesionálů jsou tvrdě odmítavé. Voliči jsou označováni za politicky nevyspělé amatéry, hloupé a snadno manipulovatelné.

Vývoj demokracie

Jeden z největších filosofů Západu, J. J. Rousseau (1712–1778) ve svých hlubokých politických analýzách, ze kterých čerpali nejenom lidé francouzské revoluce, ale zejména „otcové zakladatelé“ Spojených států amerických a občané Švýcarské konfederace, měl k tzv. zastupitelské parlamentní demokracii vztah zcela vyhraněný.

Kontrolu činnosti vlády a parlamentu, prováděnou volbou jejich členů pouze jednou za několik let, tento „anglický princip“ reprezentace lidu, Rousseau důrazně odmítl jako NESVOBODU svým slavným prohlášením:

Stojí společnost o kritické myšlení?

Kritické myšlení je "pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí tohoto myšlení je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme." Rozdíl mezi kritickým a nekritickým myšlením bývá v lepším případě rozdílem mezi skutečností a iluzí, v horším případě rozdílem mezi existencí a zánikem. Proč? Znalosti kriticky myslících lidí bývají široké a hluboké, interdisciplinární a otevřené. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální.

I stárnutie je krízou

Starnutie vo vyspelej Európe se stává akútnym demografickým problémom. Malo by v globálnej politickej agende európskych krajín byť jednou z priorít. Jeho dôsledky sa prejavujú veľmi rychle. Je na čase neuhýbať pred realitou. Je zrejmé, že to, akým spôsobom budeme problému starnutia populácie čeliť, bude mať v priebehu nasledovných desaťročí ďalekosiahle dôsledky.

Kam míří naše společnost

Většina občanů je se současnou situací nespokojena. Nejde o nic objevného. Vše již bylo v uplynu­lých letech diskutováno i publikováno. Je ale docela smutné, že informace a podněty, které by moh­ly vést k řešení mnoha problémů naše politická reprezentace nevnímá. A pokud o problémech mlu­ví, tak je jen bagatelizuje, aby je nemusela řešit.

Od demokracie k …

Dokud byl svět rozdělen na dva tábory z nichž měl každý svou supervelmoc určující pravidla, a každý měl svého nepřítele, bylo vše jednodušší. Západ prosazoval indivi­duální lidská práva (svobodu pohybu, svobodu slova, spolčování atd.), Východ svo­bodu individuální potlačoval, a protežoval třídní kolektivismus. Jako náhražku za svobodu nabízel právo na práci a základní sociální jistoty. Pád komunismu znamenal strukturální změnu celé mezinárodní politiky. Předchozí polarizaci a s ní spojený řád vystřídal chaos. Dnes teoreticky existuje shoda v tom co je demokratická vláda a co jsou základní lidská práva, nicméně je problematické jejich dodržování. Jako demo­kratický se totiž prezentuje mnoho režimů, které mají autoritářské praktiky. Platí to pro většinu postkomunistických států i pro naší republiku.

Teorie nevzdělanosti nám nastavuje zrcadlo

V současnosti dochází k výrazným změnám které jsou nevratné. Všude kolem sebe máme reklamu ohánějící se informacemi a znalostmi. Při tom mnohé co se děje na úrovni komunální, celostátní i té celosvětové zcela postrádá logiku a vědecký přístup.

Zamyšlení nad myšlením

Lidé vnímali svět kolem sebe skrz závoj mystiky po tisíce let. Dělo se kolem nich spousta věcí, které nebylo ani tak třeba chápat, jako spíš vzít je na vědomí a co nejjednodušeji je vysvětlit, nebo dát iluzi vysvětlení. Vysvětlování vědecké, na základě dlouhodobého pozorování a kritického hodnocení poznaného, znamená výrazně namáhat svůj mozek. Navíc v počátcích rozvoje lidské společnosti bylo takové poznávání pod kontrolou církevní. Církevní otcové věděli a vědí to dosud (oni i političtí představitelé), že víra je poslušnější.

Lze kultivovat českou politiku?

Optimální stav v rozvinutém demokratickém státě by měl být takový, že existuje soulad mezi individuální zodpovědností a zodpovědností společenskou, obě dvě tyto vlastnosti korigují snahu o prosazování osobních a skupinových zájmů. K této ideální státní společnosti se snaží dojít dvě rozdílné politické platformy. Jejich cesty jsou ale zcela odlišné. Zatímco pravicové konzervativní a občanské strany vycházejí z individuální zodpovědnosti a předpokládají, že tato se vzájemnou meziobčanskou konfrontací stane i zodpovědností celospolečenskou, předpokládají levicové, demokratické a socialistické strany, že výchova k individuální zodpovědnosti vede přes zodpovědnost celospolečenskou, řízenou „radou moudrých“, tedy vládou a parlamentem.

Umíme si vládnout?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Kladli si jí již celé generace před námi. Řídit organizovanou společnost není jednoduché. Ostatně nikdo nepochybuje o tom, že vojevůdce musí být odborník, stejně jako konstruktér či mistr v dílně. Co se týče vládnutí celým státům, a my se s tím setkáváme nejvýrazněji, je přesvědčen každý o tom, že on je schopen vládnout. Pokud se mu podaří prostřednictvím stranických hrátek dostat se do parlamentu je z něho politik profesionál, byť je amatérem v tom nejhorším smyslu slova.
Syndikovat obsah