Vzdělání jako provokace – K. P. Liessmann

Všichni v současné době mluví o vzdělání. Stalo se sekulární naukou spásy, od níž si slibujeme řešení všech problémů – od potírání chudoby až k boji proti teroru. Zatímco se však „vzdělání“ jako heslo stalo všudypřítomným, vzdělanec, vlastní cíl všech těchto vzdělanostních snah, nejen zmizel ze slovní zásoby, ale každý vážný nárok na vzdělání se dokonce stal provokací

.

„Kdo sleduje aktuální diskuzi o vzdělání, může dojít k zajímavému postřehu. Kariéra pojmu „vzdělání“ bere dech.“Vzdělání“ nejenže nahrazuje koncepty jako pedagogika, výchova nebo vyučování, „vzdělání“ nejenže popisuje zacházení s lidmi od působení zvukem na nenarozené děti v matčině těle přes integraci migrantů až ke školení seniorů v používání internetu, ale „vzdělání“ může být nasazeno jako laciný žolík všude tam, kde jiné instituce či praktiky selhávají. Kdo mluví o vzdělání, má vždy pravdu.“

Těmito slovy uvádí v předmluvě nazvané Proč je tak nepříjemné potkat vzdělaného člověka svůj soubor esejí Vzdělání jako provokace Rakouský filozof a esejista Konrad Paul Liessmann, který vyvolal knihami Teorie nevzdělanosti (2006) a Praxe nevzdělanosti (2014) intelektuální rozruch v minulých letech. Svazek Vzdělání jako provokace je sbírkou textů, kterými autor na vzrušené diskuse reagoval, a zároveň přichází s novou tezi, že skutečná vzdělanost je v nynějším povrchním světě provokací, něčím, co společnost dráždí.

Publikaci v rozsahu 146 stran vydalo nakladatelství Academia Praha v edici 21 v roce 2018. Kniha, doplněná o rejstřík a odkazy na literaturu, se skládá z již citované předmluvy a tří tématických oddílů. Jde o soubor esejí a autorských přednášek. Rozsah Liessmannových zájmů vyplývá pro jednotlivé tématické oddíly z názvu jednotlivých kapitol.

K záležitosti vzdělání : Sečtělost. Literární vzdělání jako provokace; Špatné svědomí. O volném čase a vzdělání; A zbav nás od zlého. Vzdělání jako sekularizované náboženství; Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. O rozboru vzdělání a soutěžení; Profesionalizace učitelského povolání? Poznámky k jednomu osudu; Proměna vzděláním? O jedné řečnické figuře.

Na okraj kultury : Evropa nahlížená jako krásné umění. K estetice jednoho kontinentu; Nic nového pod sluncem. O inovativních a jiných inovacích; Poznej své selfie! Autoportrét ve věku své technické reprodukovatelnosti; Tisíce rukou. O zručnosti všeho druhu; Věda není žádné umění! Vytyčování hranic; Co po nás zůstane. O hodnotě odpadu

V nížinách politiky : Revoluce a krutost. K dynamice společenských změn; Plaidoyer pro návrat politiky do politiky; Měšťan a jeho strana. O svobodě, výkonu a odpovědnosti; Naše hranice. Mezi zde a tam; Co znamená myslet?O intelektuálech v nuzné době; Je to pohodlné být nesvéprávný! Potřebujeme nové osvícení?

„Věřím, že každé dítě je stejné, ale jedinečné… věřím v požehnání digitalizace… věřím, že zatěžovat mladistvou paměť věděním je zbytečné, estetické kánony jsou zlem, obsahy zavrženíhodné a frontální vyučování od ďábla,“ píše v eseji Vzdělání jako sekularizované náboženství. Tam, kde používá podobnou nadsázku, ironii a sarkasmus, je vtipný a přesný. Dovolím si na tomto místě citovat pár odstavců z kapitoly O jedné řečnické figuře: Že se lidé a společnosti dají změnit vzděláním, patří k centrálním mýtům moderních ideologií vzdělání. Mnohým platí vzdělání za instrumentář, snímž lidé nejenže najdou své individuální štěstí, ale jímž mohou být vyřešeny sociální, politické a ekologické problémy naší doby. Tomu, kdo by chtěl nějakého člověka osvobodit ze sítě jeho rasistických či sexistických předsudků a změnit k pozitivnímu, se doporučuje vzdělat ho, kdo by chtěl mít společnost spravedlivější a pokojnější, by měl začít ve škole. Dodrží ovšem vzdělání, co se zde od něj slibuje?

Začněme otázkou, zda a nakolik může nějaký člověk změnit sám sebe vzděláním. Zodpovězení této otázky závisí na tom, nakolik se změna člověka identifikuje s procesem vzdělání vůbec. Lze s dobrými důvody vycházet z antropologické premisy, že člověk přichází na svět nejen jako nehotová bytost, ale i jak o bytost, která se má právě umět rozvíjet za co možná příznivých podmínek, ale která se vždy teprve musí vzdělávat. I když se v romantické pedagogice, která chce v každém novorozenci vidět svazek talentů, jenž má být přiveden k rozkvětu, řeči o takovémto rozvoji těší velké oblibě, sama tím sabotuje každou ideu vzdělání. Ta implikuje, že neexistuje žádný předem daný vzor či program, který by člověk během svého života prostě provedl, nýbrž že člověk je vždy i výsledkem svého vlastního konání. Pokud by se vzdělání ovšem redukovalo na tyto bazální změny a označovalo za vzdělání vše, co lidé během svého života činí, znamenalo by to sice, že by se nikdo tímto způsobem nemohl sám vzdělat, „vzdělání“ by však spadlo vjedno s „životem“. S takovou premisou by pojem vzdělání opět ztratil svou selektivitu. Ale i tato tendence je citelná v moderní pedagogice. Kdo se nenaučil číst, neplatí za nevzdělaného, neboť ve svém životě jistě získal jiné kompetence: například ovládá základní funkce smartphonu řiditelného ikonami. Vše tak může být výrazem vzdělání, čímž tento pojem ztrácí význam. Řeč o vzdělání a sebevzdělání je atraktivní jen poté, když se naloží normami, a vzdělání tím může být odděleno od jiných vlivů, které také mohou určovat život člověka a které sahají od genetických dispozic přes náhody narození až k životním zkušenostem. Za předpokladu, že vzděláním nelze nazvat každou formu, v níž se lidé rozvíjejí, existuje v diskusi o vzdělání jedna zásadní diference: mezi vzdělaným a nevzdělaným. Mimochodem: Užívání pojmů „blízký vzdělání“ a „vzdálený vzdělání“ je nanejvýš problematické, neboť tato prostorová metaforika sugeruje, že vzdělání je někde umístěno a člověk se k němu může zdržovat ve více či méně velké distanci. Tyto pojmy zatajují jak identitu vzdělání respektive nevzdělání a subjektu, tak i úsilí, jež spočívá v tom, že vzdělávání se musí chápat jako práce na sobě samém. Přinejmenším pojem „blízký vzdělání“ se neužívá jako synonymum pro vzdělaného, nýbrž značí spíše možnost člověka projít bez větších problémů standardizované vzdělanostní kariéry s odpovídajícími certifikacemi na základě prostředí, do něhož se narodil.

V čem spočívá normativní nárok vzdělání vůči jiným strategiím a událostem měnícím osobu – pomysleme přitom na existenciální zkušenosti, osudová setkání, nouzové situace, nemoci, ale i ale i tréninky jako učební procesy všeho druhu, orientované na praxi nebo ovládané prostředím –, o tom se lze znamenitě dohadovat. Debaty o vzdělání jsou nejpozději od 18. století charakterizovány pokusy explikovat takový nějaký normativní obsah. Vzdělání není myslitelné bez obrazu dobrého a zdařilého života, o nějž se vyplatí usilovat. V souvislosti s naší tematikou ovšem ani tak neinteresuje nějaká rekonstrukce těchto debat jako spíše otázka, co vlastně za předpokladu takového normativního obsahu může znamenat proměna sama sebe.

Věřím, že Liessmannova publikace zaujme každého kdo se zamýšlí nad současnou vzdělaností. Koupit jí lze elektronicky na www.eknihy.academia.cz