Jean-Claude Carriere, Umberto Eco: Knih se jen tak nezbavíme

Knihu velmi kvalitně přeložila Dagmar Slavíková, má 240 stran a vydalo jí nakladatelství Argo, Praha 2010. Autoři si povídali, diskutovali o problému a pak společně napsali zajímavou knihu, která si i po uplynulém desetiletí zaslouží pozornost. Filozof, historik, mediální teoretik, sémiotik a spisovatel Umberto Eco se scenáristou a spisovatelem Jeanem-Claudem Carriere, pod vedením novináře Jean-Philippe de Tonnaca „vydiskutovali" zábavnou, ale i alarmující formou řadu diskuzních témat věnovaných vzdělávání, stylu života, která není jen o knihách a jejich problematice.

„Zdánlivě" proto, že když se o něčem chceme něco seriózně dozvědět, stejně si nakonec musíme sestavit bibliografii a zamířit ke knihám. Nabízí se teze, že internet a e-booky knihu jako fyzický artefakt zlikvidují. Ale podobně jako u předpovědí v souvislosti s rozhlasem, filmem nebo televizí tu knihy stále jsou a jen tak se jich nezbavíme. Podle Eca jsme se naopak „všichni vrátili do éry abecedy. Jestliže jsme si vůbec kdy mysleli, že jsme se stali obrazově zaměřenou civilizací, pak nás počítač znovu navrací do Gutenbergovy galaxie a každý je teď nucen číst." Jakmile byla kniha podobně jako lžíce jednou vynalezena, líp ji udělat nejde. A ke čtení se kniha (i díky nezávislosti na elektřině) jeví jako přizpůsobivější než elektronická zařízení.

Otázka nových nosičů a (mas)médií přitom vyvolává potřebu zamýšlet se nad zrychlováním doby, přičemž podle Carriera tím mizí přítomnost: „Je-li naše paměť krátká, potom blízká minulost skutečně tlačí na přítomnost, pošťuchuje ji a postrkuje k budoucnosti. (…) Kam se poděla přítomnost?" Eco upozorňuje spíše na zastarávání předmětů: zatímco po několika měsících učení se jízdě na kole už nám tato schopnost vydrží navždy, dva týdny učení se počítačovému programu vedou k tomu, že jsme vzápětí konfrontováni s novým programem. Problém nespočívá ve ztrátě paměti, ale spíše v labilitě přítomnosti, která se neustále připravuje na budoucnost. Dříve si člověk s maturitními vědomostmi vystačil celý život („v osmnácti nebo dvaceti vstupovali lidé do epistemologického důchodu"). Dnes musí zaměstnanec své vědomosti soustavně obnovovat, jinak mu hrozí ztráta práce.

Nadbytek informací vlastní dnešní době nutí člověka používat paměť jiným způsobem. Musíme se podle Eca naučit umění syntézy, kontrolovat informaci z hlediska její ověřitelnosti, naučit se prosívat. Eco s lehkou nadsázkou formuluje tzv. teorii decimace, kdy nám stačí přečíst jednu knihu z deseti. „Je-li kniha zajímavá, není nutné ji číst, protože určitě bude komentována, citována a kritizována v jiných dílech včetně toho, které jste se rozhodli přečíst. " Není nutné znát vše, ale je nezbytné vědět, kde informace najít. Nezaniká tím samozřejmě povinnost znát, to co potřebujeme. Musíme denně cvičit biologickou paměť a tím i inteligenci. Carriere doplňuje, že ve francouzštině je rozdíl mezi věděním a poznáním, jenž umožňuje zachytit významový posun mezi „přeplněním informacemi" a jejich transformací na „životní zkušenost".

Aktuální se tak stává problém tzv. filtrace, kdy zejména věda dokáže být ke své minulosti vražedná. Ocituji svou oblíbenou pasáž, kdy Eco upozorňuje, že humanitní vědy na svou tradici zapomínat nesmějí: „Jednou se mě jeden analytický filozof zeptal, proč by se měl zatěžovat tím, co o určitém problému řekli stoikové. Neboli buď je to hloupost a nezajímá nás to, nebo jde o závažnou myšlenku a pak je málo pravděpodobné, že ji dříve či později neformuluje někdo z nás.

Odpověděl jsem mu, že stoikové možná nadhodili zajímavé problémy, později zapomenuté, ale že je teď bez prodlení musíme všechny znovu otevřít. Pokud na ně nahlíželi správně, pak nevidím důvod, proč bychom měli čekat, až nějaký americký génius tu prastarou myšlenku znovu objeví, když ji už zná každý evropský imbecil. Anebo pokud vývoj takové kdysi předložené myšlenky vedl do slepé uličky, sluší se to vědět, aby se už příště nikdo znovu nevydával po cestě, která nikam nevede. "

Tím se otevírá cesta i k tzv. dějinám hlouposti, které oba autory fascinují. Carriere tu říká, že „velká část našich znalostí minulosti, jež jsme nejčastěji získali z knih, je (…) dílem kreténů, hlupáků nebo fanatických odpůrců." To vede nejen k debatě o vědcích a myslitelích, ale i o amerických televizních evangelistech, konfliktu evolucionizmu/kreacionizmu, vanity press a čtení z recenzních posudků slavných knih.

Jiným typem hlouposti lidstva je pak cenzura, která se táhne hluboko do minulosti (obliba cenzury ohněm ale vydržela dodnes) a mrazí zejména u debaty o likvidaci indiánské kultury. Problém cenzury se ovšem pojí i s internetem a globální informovaností; Eco se třeba ptá, jestli by mohlo dojít k holokaustu, kdyby existoval internet - ale není si tím jist. Všichni by se totiž dozvěděli, co se děje. Ostatně volání některých současných "demokratů" po cenzuře webových sítí i výuky v základních školách je vlastně přímým napadání demokratických principů vládnutí.