50 let po promoci, vzpomínka Tomáše Rozehnala

Prosvětlením pomyslného hranolu vzpomínek ze 60. let vidíme spektrum, v němž zůstává hodně neopakovatelného nejen v našem sentimentu, ale v různých jiných významech celé této éry 20. století. A na jejím prahu v roce 1961 nás doba školským řádem přiváděla na vysokou školu v pouhých 17 (a průmyslováky v 18) letech, což se potom také už neopakovalo. Studium nás orientovalo k budoucí práci v praktickém nebo teoretickém oboru geověd, někdy v obojím, k různým službám a specializacím s tím spojených.Umožnilo také, ne však vždy a různou cestou, naplnit tehdy vzdálenou možnost expertní práce v zahraničí, pro některé asi významnou, jakou však pisatel nevyužil. Zůstávají v nás alespoň různé doteky již se otevírajícího globálního vědomí, třeba tehdejší étos pionýrských vstupů člověka do vesmíru. Pamatuji, že několik absolventů pražské geologické průmyslovky hned zkraje vykazovalo na fakultě badatelské a publikační aktivity. A Jiřímu Vaňkovi, již nežijícímu znalci trilobitů, jen o 5 let staršímu se dokonce i vykalo. Pro jiné (jako pro pisatele) byl v tom juvenilním věku velkou změnou samotný příchod do velkého hlavního města. Skoro vše nové se jevilo i v terénu. Poprvé jsem viděl velkolepé pražské vápence a Český kras. Pražská škola geologie se opírala o velkou kvalitu a tradici. Bylo nás pár desítek, posléze po katedrách rozvětvených k různým specializacím. Spolužáci z geofyziky byli zase vnímáni na pozadí svého mladého oboru jako vysloveně nadaný progresivní ročník. Jen pamětník ví, jak míjejí desítky let. Třeba oněm vápencům se potom prakticky věnovali naši žel nedávno již odešlí spolužáci Pavel Habarta, vzorový za mikroskopem i v uniformě na vojenské přípravě, a Václav Štefek, v paměti oba dosti introvertní. Opustila nás i Ludmila Suchopová, jedna z mála „geologických“ dívek a jediná z Ostravy; byla přitom Pražačka, jejíž otec byl vyslán k řízení velkopodniku OKD a i v tomto větším městě jsme náhodou chodili jeden rok do stejné základní školy a po pražské škole se znovu dlouho vidávali v Geologickém průzkumu Ostrava. Nepotkáme už ani Petra Brožka. V rámci vlastní hydrogeologické praxe jsem se vracel do Prahy víceméně (vyjma jednoho postgraduálu) jen do archivu Geofondu, a tak si ještě připomínám už od pohovoru agilního spolužáka, potom dlouholetého náměstka Jiřího Rambouska, který na zlaté promoci také už nemohl být… kdysi na zkoušce u prof. Kettnera mi navedl správnou odpověď k jisté železniční trati na Moravě. Nakonec jsem se setkával s naší pražskou školou na pracovišti fyzické geografie a geoekologie Ostravské univerzity. Tam byl mým faktickým šéfem o 10 let starší doc. F. Řehoř, příchozí z Čech, znalec karbonské fauny a desítky let kultivátor zdejší geologické výuky budoucích učitelů (zatímco souběžně probíhala celostátní příprava našich výkonných báňských inženýrů na ostravské VŠB, hned po válce sem přesunuté z Příbrami). Častěji si vzpomenu na spolubydlící na koleji na celkem čtyřech místech, a je potěšující, že na zlatou promoci se vydalo pět ze šesti z nich. Zde je třeba dodat, že pomyslná slavnostní fanfára tam platila i naším věhlasným učitelům, profesorům a docentům, stejně jako jim vyslovené poděkování. Je škoda, že jedinečnost takových profesorských jmen, jako byli Kettner, Kodym, Čepek, Hynie, následně třeba Novák, Koutek, Augusta, Bouček a další jako Vachtl, Hejtman, Rost, Dvořák, Špinar, Konta, Pouba, Pokorný, Mísař, Havlena, Kužvart, Jaroš není zatím zahrnuta do ucelené biografie podobné těm, jakou už mají čeští geografové a archeologové. I někteří mezi námi šli v jejich zásadních akademických stopách. Nevím, kolik spolužáků a kde všude v oboru nakonec vytrvalo. Na druhou stranu možná známe náhodné příklady celoživotního zájmu o geologii při jiné profesi. Je to je sběratelský zájem, jindy i čtenářská a studijní motivace, třeba ostravský právník si už od základních školních let dopisoval s panem profesorem Augustou a dnes ještě přispívá do elektronického prostoru. Náš obor nepochybně zachovává svou kontinuitu i po doznění silné vlny ložiskových, hydrogeologických a stavebních projektů, která provázela naše nejproduktivnější léta. Přibyly mnohé speciální metody zkoumání, ale dnes se ani důležité geomorfologické, archeologické výzkumy v krajině neobejdou bez nasazení geofyziky a geologické interpretace. Myslím přitom, že většina z nás měla přirozený dobrý vztah k fenoménu krajinyjako celku dříve, než se dostávaly do popředí v nové vlně ekologická témata a další požadavky. Každý vidíme do této naší minulé dáli trochu jinak zcela osobně i podle různých okolností, podobně jako se mění dohlednost k základnímu obzoru reálné krajiny. O něčem pochybujeme, o něčem naopak. Čím mě Univerzita Karlova obohatila nejvíc, to bylo ale posílené vnímání k přijímání univerzálních hodnot, které mohou být ve specializovaném a dnes už superspecializovaném světě leckdy míjeny. Zůstaňme motivováni alespoň k lokálnímu působení nabytých zkušeností na okolí v našem dosahu.