Český kapitalismus

Analyzujeme-li podoby kapitalismu v naší novodobé historii, nevyhneme se tendenci provádět jakousi periodizaci tohoto systému. Zkusme si proto rozčlenit naši kapitalistickou epochu na čtyři základní periody. První periodu bych nazval tzv. protokapitalistickým obdobím. Jedná se o latentní kapitalismus, který se v českém prostředí vyskytoval ještě v době, kdy se vytvářely sítě struktur lidí, jež po Listopadu 1989 zahájili zářnou podnikatelskou kariéru. Nutno říci, že na nekalých základech. Zrodily se nerovné šance... Druhá perioda spadá do počátku 90. let. Přesněji lze tuto epochu vymezit lety 1990-97. Druhá fáze kapitalismu se vyznačuje heslem, podle kterého jsem ji i nazval, a to období pseudobudování druhého Švýcarska. V této době byla česká veřejnost podvedena prognostickými manipulátory, kteří slibovali ekonomické zázraky v legislativním přítmí. Lidé se rychle identifikovali s bohatými rodinami z amerických mamutích seriálů, aniž by se zamýšleli nad nezdravým sebevědomím, které by si spíše zasloužilo vidět kapitalismus optikou viktoriánské Anglie (jak byl zmapovaný např. v dílech Charlese Dickense). Tuto euforii smetlo »vystřízlivění«, které pregnantně ilustrovala esej filozofa Karla Kosíka Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda (1997). Od té doby se v českém prostředí kapitalismus už nemohl prezentovat jako zázračný, jak jej chápali mnozí ve své naivitě i vypočítavosti na počátku 90. let. Myšlenka, podpořená i ukradenou tezí prezidenta Masaryka, že soukromé vlastnictví je zárukou dobrého hospodaření a kvalitní výroby, vzala rychle za své. Následoval citelný propad popularity kapitalistické ideologie, a tak kapitalismus zmutoval do své třetí fáze, kterou můžeme pojmenovat jako období státního kapitalismu. Zatímco první dvě periody můžeme souhrnně zařadit do společné kategorie »měkkého kapitalismu«, dalším dvěma obdobím je třeba přisoudit kategorii »tvrdý kapitalismus«. Právě zde nastává přerod zdánlivě dobrého kapitalismu v nelítostnou a zákeřnou ideologii, která se obrací proti člověku a jeho existenciální podstatě. Privatizace veřejného sektoru, kterou »dovršil« stát pod vládou Miloše Zemana, odbourala mýtus kolektivního spoluvlastnictví. Ten v lidské mentalitě přežíval již od dob znárodnění v 50. letech. Zatímco např. v době normalizace patřily státní zámky všem socialistickým občanům a v době Klausovy privatizace patřily všechny podniky všem těm, kdo si zakoupili kupónovou knížku, od Zemanovy privatizace bank už občané nebyli vlastníky ničeho. Stát se tehdy zachoval jako tvrdý kapitalista, neboť stát byl tehdy ten, kdo občanům fakticky zcizil jejich výrobní prostředky. Od roku 2006, vlivem vítězství pravice i vlivem následné ekonomické krize, započala čtvrtá a zatím poslední dovršená fáze kapitalismu. Bohužel ta nejhorší. Jedná se o období asociálního kapitalismu. Tento systém obrátil kapitalistickou motivaci, tudíž »vlastní přičinění k výkonu«, proti výkonu i proti onomu vlastnímu přičinění. Lidé se stali bezmocnými loutkami, neboť elementární sociální opora kapitalistické solidarity, faktor lidské práce, zcela zmizel. Lidská práce a lidský výkon jsou dnes už nepotřebné. Práce se globalizovala a člověk se stal zbytečným mezičlánkem výrobního procesu. Nejsou to stroje, které lidem vzaly práci, jako tomu bylo kdysi v 19. století. Jsou to zkorumpovaní politici, kmotrovské vazby a globalizovaný kapitál, kdo žene stále větší a větší masy pod hranici chudoby. Paradoxně to nebyl socialismus, nýbrž globální kapitalismus, jenž se projevil jako novodobý likvidátor drobných živnostníků. A přitom je těmto masám, nejen »politickými prostituty«, soustavně vnucován sebeklam, který zní »kult identifikace se zdravými, silnými, bohatými, úspěšnými«. Vrátí se naše země ke státně autarknímu modelu, v němž bude »ten umět to a ten zas tohle«? Anebo přijde nový »spasitel«, který nabídne masám další jednoduché řešení? Nesmíme ignorovat narůstající nebezpečí, které může vést až k sociální válce! Základem stabilního státu je uspokojená střední třída. Ale ta, změní-li se v tzv. gesindlvrstvu, může být zároveň zdrojem veliké radikalizace! Naše přítomnost otevírá přelom k další, dosud však nedefinovatelné fázi kapitalismu. Jedno je ale jisté. Bude to fáze, která se bude, vědomě či nevědomě, vracet k samotné podstatě a k přehodnocování kapitalistických idejí. Do politického diskursu budou znovu a stále více vstupovat díla myslitelů 19. století (liberálních i marxistických). Závěrem bych chtěl zdůraznit, že kapitalismus nemůže bez důsledné sociální kontroly vůbec existovat. V opačném případě by totiž směřoval k válce... napsal ve svém příspěvku Marek ADAM