Proč mám problém s ÚSTR (ústavem pro studium totalitního režimu)

Dávali jsme před časem jako Demokratický klub vyjádření k personálním strkanicím v tomto nesystémově založeném ústavu. Osobně jsem přesvědčen že je tragedií, když je historie selektována politicky jmenovanými „odborníky“. Připomínal jsem během diskuse k usnesení Dk senátora Štětinu, který je jedním z nejkřiklavějších antikomunistů ačkoli má komunistickou minulost a podepsal spolupráci s Stb. Jiným exponujícím se antikomunistou je prof. FFUK Tomáš Halík, o jehož životních osudech, které vynechal ve svém CV, se objevují zprávy až nyní. V instituci, kterou donedávna vedl jeho známý, Daniel Herman, se k osobě prof. Halíka dá dohledat několik desítek dokumentů, neboť Státní bezpečnost o něho měla zájem a pokoušela se ho naverbovat do svých služeb. Zda se jí to nakonec povedlo, nevíme, protože když se o to pokoušela v roce 1982 poprvé, úspěšná nebyla. Co v té době Halík dělal, uvádí trochu nepřesně. Své tehdejší působiště v curriculum vitae nazývá "Institutem Ministerstva průmyslu". ;Skutečný název by se mu nejspíše do životopisu tolik nehodil: "Institut pro výchovu vedoucích pracovníků Ministerstva průmyslu ČSR" nebo také "Institut pro výchovu kádrů". Od 1. ledna roku 1978 zde působil ve funkci samostatného odborného referenta na katedře psychologie práce. Kolegové si ho nemohli vynachválit - nejen pro jeho odborné znalosti, kvalifikaci a příkladnou pracovitost, ale i pro osobní angažovanost v politicko-společenských záležitostech. "Velmi brzy po nástupu na katedru psychologie práce IMP se aktivně zapojil do odborářské činnosti jako zástupce úsekového důvěrníka a na nové funkční období je úsekem (Podolí II) navrhován na funkci úsekového důvěrníka. Aktivně se podílel na vypracování sociálního plánu IMP jako člen komise o pracující. V IMP se účastní politického školení pro odborné pracovníky," píše se v jeho posudku z roku 1976. "Je perspektivním pracovníkem koncepčního typu, má velmi dobrou pracovní morálku a své úkoly plní iniciativně, obětavě a na vysoké odborné úrovni, o čemž svědčí i pozitivní hodnocení jeho práce ze strany odběratelů, například odboru pro práci s kádry MP ČSR. Jeho práce významně přispívá k plnění odborných úkolů Institutu. Byl několikrát vyhodnocen jako nejlepší pracovník v rámci socialistické soutěže," čteme zase v jiném hodnocení. Ve školním roce 1980/1981 zahájil dvouleté studium stranického vzdělávání k otázkám světonázorové výchovy, stojí v hodnocení z roku 1981. Téhož roku absolvoval v NDR "nástavbový kurs pro instruktory soc. psych. Výcviku". "Jak vyplývá z komplexního hodnocení s. Dr. Halíka, „jmenovaný projevuje v pracovní a odborné oblasti angažovanost za realizaci politiky v KSČ, je ochotný a svědomitý“ chválí ho kádrové materiály z roku 1982. "S. Dr. Halík je zástupcem úsekového důvěrníka ROH a členem komise ZV ROH pro socialistickou soutěž. Úkoly, vyplývající z těchto funkcí, se snaží plnit svědomitě. Absolvoval politické školení pro nestraníky a od roku 1980 navštěvuje dvouleté studium stranického vzdělávání," napsal o něm v témže roce jeho nadřízený, vedoucí katedry psychologie práce IMP ČSR Václav Bouda. Pracoval jako člen výboru ČSM, až do jeho zrušení v roce 1968. Na svém webu Halík uvádí, že byl činný v opozičním dění roku 1968. Na začátku roku 1968 byl aktivní v opozičním studentském hnutí jako člen Akademické rady studentů Filosofické fakulty UK a účastnil se ekumenických aktivit křesťanů. Patřil k zakládajícím členům Ekumenického hnutí inteligence a studentů a Díla koncilové obnovy, zakázaných po srpnu 1968," píše o sobě Halík ve svém životopise na vlastních webových stránkách. Jenže materiály StB i jeho vlastní životopis, který je součástí spisu, mluví trochu jinak. "Nepatřil k radikální skupině studentů. Postupně si vytvářel vztah k novému vedení strany, s jehož základním konsolidačním úsilím souhlasí. Má zásadně kladný vztah k socialistické výstavbě," mluví o Halíkovi posudek z června 1972. Ve svém vlastním životopise z roku 1975, který Halík nadřízeným předkládal, píše. "V kritickém údobí roku 1968 jsem nezastával žádné funkce a neúčastnil jsem se žádných protisocialistických a radikalistických akcí - v té době jsem ani nebyl v ČSSR." Několik měsíců studoval ve Velké Británii. "Protože situace ve vlasti byla složitá, prodloužil si pobyt a vrátil se až v prosinci 1968," stojí v záznamu ze schůzky Halíka s příslušníkem Státní bezpečnosti z roku 1982. V materiálech je také výslovně uvedeno, že Halík odmítl podepsat Chartu 77. To vše dávalo StB naději, že by pro ni mohl být Halík užitečný jako agent. Byl schopný, pracovitý, spolehlivý. A protože na něj bezpečnost zároveň věděla, že se schází s katolickými intelektuály, měli na něj páku v podobě výhrůžky obviněním z protistátní trestné činnosti. Halíkem se proto sešli v červnu 1982. "Kazatel", jak ho ve svazku KTS (kandidát tajné spolupráce, pozn. red.) nazývali, tehdy na setkání s estébáky vystupoval sebevědomě, bránil se, že si není žádného trestného činu vědom, že víra je jeho soukromou záležitostí a že spolupráci přijmout nemůže. Tím si StB automaticky pohněval a bylo navrženo jeho přeřazení na "méně exponované pracoviště v rámci ministerstva průmyslu". Na ministerstvu průmyslu vydržel Halík ještě dva roky, v roce 1984 nastoupil jako psychoterapeut na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK. Tím ale Halíkův spis vpodstatě končí - paradoxně tam, kde začínal být nejzajímavější. Jak to, žo nemáme další desítky stran spisu o tom, jak státní bezpečnost tuto osobu dále sledovala, prováděla jí domovní prohlídky a pokoušela se o další schůzky. Můžeme věřit, že pohovorem z roku 1982 Halíkův kontakt s StB ustal. Můžeme si také ale myslet, že skončit nemusel. V archivu bezpečnostních složek ale o tom už nic nedovíme. Halíkův svazek byl totiž 6. 12. 1989 zničen... Skartace materiálů StB byla účelová. Nedohledání dokumentů, údajně většina byla na mikrofiších, je nejspíš také účelové. Zde stojí za připomenutí nařízení federálního ministra vnitra Sachra z dubna 1990, jehož kopii přikládám. Jsem přesvědčen o tom, že ÚSTR místo solidní systematické práce se zabýval selektivním tříděním a nepříliš objektivním hodnocením těch, kteří se pohybovali v parlamentu a na nejexponovanějších úřednických místech. Objektivně nebyly zpracovány ani materiály Václava Havla a členů federální i českých vlád. Sám mám zkušenost jak se oficiálně zacházelo s tzv. „Nepřátelskými osobami“, i když po dobu co jsem pracoval jako silniční dělník se ke mně spolupracovníci i řídící pracovníci chovali velmi slušně.