Spravedlnost jako problém

Na ulicích, v Senátu i Poslanecké sněmovně PČR se v současné rozjitřené době často používá slovo „spravedlnost“. Patří do arzenálu politiky i publicisty nejčastěji zneužívaných pojmů. Přitom by se zdálo, že význam by měl být jednoznačný a nezaměnitelný.
Tomáš Akvinský říká: „Spravedlnost je trvalá správnost mysli, skrze kterou člověk činí to, co má za daných okolností činit.“ Svatý Augustin pak uvádí: „Spravedlnost je uspořádání duše podle ctnosti, z něhož vyplývá, že nejsme ničími služebníky, leč služebníky Boha samého.“

V Příručním naučném slovníku, vydaném ČSAV v roce 1967, jsem nalezl následující výklad: „Spravedlnost - etická kategorie, která vzniká jako výsledek morálního hodnocení; označuje žádoucí společenský stav a žádoucí lidská jednání, v nichž jsou zajištěna práva členů společnosti. Konkrétní náplň tohoto pojmu, jenž je odrazem společenského bytí, odpovídá v třídní společnosti zájmům té třídy, do jejíž morálky přísluší.“
Nad pojmem spravedlnost se zamýšlí Rusell Kirk v práci The Meaning of „Justice“ 1993: „V polovině sedmnáctého století napsal Jeremy Taylor, že existují dva druhy spravedlnosti. Jednak je to komutativní, neboli reciproční spravedlnost, která je v Písmu vyjádřena slovy: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Podle Tailorových slov je toto měřítkem té spravedlnosti, která předpokládá výměnu výhodných věcí za jiné výhodné věci... já naplňuji tvoji potřebu, ty vyplňuješ moji potřebu; jsem-li já prospěšný pro tebe, měl bys být ty prospěšný pro mne...“
Druhým typem je spravedlnost distributivní, vyjádřená v listě Římanům: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Taylor to komentuje: „Tato spravedlnost je jiná než ta první, protože závazek nevyplývá ze smlouvy ani se nezakládá na nějaké vzájemné výměně, ale je nám uložen z Božího příkazu nebo z příkazu nadřízeného, vyplývá z přirozenosti nebo milosti, ze zbožnosti nebo náboženství, z odpovědnosti nebo z úřadu, podle přikázání: Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.“
Veřejný pořádek jako synonymum spravedlnosti, je totiž založen na mravním řádu, který vychází z náboženství a rodových tradic. Jsou-li tyto vznešené postuláty opovrhovány nebo popírány, jako to dělali sofisté za Platona, je spravedlnost vytlačována zvůlí a „zmocní se jí ti, kdo mají moc, a chopí se jí ten, kdo může.“
Ideu spravedlnosti lze nalézt ve všech náboženstvích. Aristofanes tvrdil, že ctnost se nelze naučit ve školách ani u učitelů, spíše se dědí ve starých rodinách. Pro vytváření základních hodnotových návyků, mezi které by mělo patřit konání obecného prospěchu, povinnosti k rodičům a starým lidem, povinnosti k dětem a potomstvu vůbec, pravdomluvnost a spolehlivost, milosrdenství a velkorysost ke slabším, je důležitá tradiční rodinná výchova v podmínkách klidného obecního společenství. V porušení rodinných a tradičních společenských vazeb můžeme hledat jeden z hlavních problémů dneška, kterým je krutost a neupřímnost současné společnosti.