Krize vzdělávání

Ke kritice nedobrého stavu školství se již přihlásil i nový ministr školství Josef Dobeš, a to se s resortem teprve začíná blíže seznamovat. Je logické, že není ani zdaleka sám kdo přichází na to, že se postupně zhoršují i znalostní výkony žáků základních škol. Mezinárodní srovnávací výzkumy upozorňují na pokles znalostí v matematice a čtenářské gramotnosti u žáků českých základních škol.
Již ministrova předchůdkyně Miroslava Kopicová, v souvislosti s dodnes nevyřešenou aférou plzeňských práv (personálně a zájmově propojených s Ústavem státu a práva), veřejně konstatovala úpadek českého vysokého školství, je přiznání neuspokojivého vývoje základního školství dalším potvrzením známé skutečnosti. Zdá se, že školství a vzdělání není pro ty, kdo dnes republice vládnou, prioritou.
Lze považovat za normální podivný stav řízení a rozvoje středního školství, které se už bezmála patnáct let zmítá v bezkoncepčnosti a podle zaměstnavatelů i samotného ministerstva není ochotno a schopno produkovat pro pracovní trh potřebné odborné profese a chrlí desetitisíce nedovzdělaných, zato maturitním vysvědčením se prokazujících žáků? O tom, co školy placené za hlavu žáka udělají pro to, aby každou hlavu získaly a za každou cenu udržely, se vyprávějí legendy. Ministerstvo znalé toho, za co se dává maturita, vědělo už před patnácti lety, že je žádoucí ověřovat a kontrolovat, co se vlastně žáci vydávaní za maturanty naučili.
Proč se o stavu na plzeňských právech nebo o tom, že je ohrožena a mnohdy ostudně upadá kvalita vysokoškolského vzdělávání a že republika má přehnaně vysoký počet malých vysokých škol, dovídá veřejnost zase jen náhodou. Jak je možné, že namísto odborného zajištění výuky některým vysokým školám léta stačilo škrtem tužky vykazovat, že studijní programy zaštiťují akademici, kteří ale podle mínění Akreditační komise to fyzicky nejsou schopni zajistit.
Situace českého školství je velmi vážná. Jak jí bude ministerstvo a vláda řešit je v době krize otevřenou otázkou.