Jak je to s českou demokracií

Současná stranická demokracie není "demokracií pro lid a skrze lid", jak zní idea demokracie americké. Této zemi chybí vyzkoušené demokratické principy prověřené lety svobodného života. Především to není skutečná demokracie. Demokracie není totiž jen souhrn jakýchsi formálních pravidel umožňující ryze stranický zastupitelský princip s formální pluralitou stran či institucí, nýbrž stav ducha společnosti.
"Řádně zvolení" zástupci lidu - poslanci a senátoři - nezastupují ve skutečnosti občany, ale především politické strany, které je dosadily na volební listiny. A ve stranách to opět většinou nejsou řadoví členové, kdo by přímo rozhodoval o tom, kdo bude na kterém místě kandidátek. To činí delegáti-volitelé na jednotlivých stupních stranických struktur. V tomto procesu dochází k neuvěřitelné korupci - nikoli rovnou penězi, ale nejrůznějšími "obchody" mezi jednotlivci a zájmovými skupinami, nabídkami a přijímáním budoucích úsluh, výhod, odměn, dělením budoucích sfér vlivu a "územních práv".
Něco je tedy v nepořádku a nedobré je i pojetí naší posttotalitní demokracie. Zákonitě přežívající nemoc, kterou bychom mohli nazvat totalitářtví, se totiž projevuje právě v zavedeném zastupitelském modelu eliminujícím občanské aktivity. Preferována je pouze „stranickost“ a údajná „profesionalita“ straníků. Současná stranická demokracie není "demokracií pro lid a skrze lid", jak zní idea demokracie americké. Této zemi chybí vyzkoušené demokratické principy prověřené lety svobodného života. Principy fungující v USA jsou vhodnou alternativou. Jejich realizace by mohla pozitivně ovlivnit občanské povědomí, pošramocené nedůvěrou ve spravedlnost a dovolatelnost práva i dvanáct let po pádu komunismu. Základním a hlavním úkolem by mělo být umožnit občanům podílet se skutečně, a to prostřednictvím přímo volených zástupců, na správě věcí veřejných. Jen tak může vzniknout silná občanská společnost, která nedovolí, aby stát ovládaly politické strany, respektive těch několik stovek jednotlivců ovládající tyto strany bez ohledu na členskou základnu.
V desetimilionové České republice je členy politických stran maximálně 300 000 lidí, tedy asi tři procenta. Jedna tisícina z nich - kolem tří set - jsou členové komor Parlamentu České republiky. Podle momentálního rozložení zájmů a sil v komorách parlamentu to jsou skuteční "majitelé země". Zákonitě nemohou všemu rozumět a to je nutí najímat si expertní poradce, kteří jim dodávají informace, rady, ale také přímá "doporučení" a v tom je ten nejryzejší zdroj korupce. Osudy země jsou silně ovlivňovány představiteli veřejnosti neznámých ekonomicko finančních skupin, které nemají žádný mandát, zato však neprůhledné skupinové vazby na poslanecké kluby.
Motivací těch, kdo se na kandidátky dostávají, není služba této zemi a jejím občanům, ale vyhlídky na osobní prestiž, vliv, moc a materiální zisk. Boje o stranické nominace a chování budoucích "politických elit" naší země je dost trapnou záležitostí. Jde o produkt totalitářské nemoci parlamentních stran, a to není pro demokratický vývoj dobrá vyhlídka.