Esej Zdeňky Petákové O SMYSLU VĚDY

Úvahy o vědě, vědecké práci, jejím vývoji i současných problémech jsou velmi aktuální. Burcující slova Zdeňky Petákové by měla najít sluchu nejen v úzkém okruhu akademické obce a přírodovědců, ale i mezi politiky. Jsou užitečná v době kdy dochází z politické vůle k omezování svobody vědeckého bádání a kdy je v krizi i vysoké školství. Nejlepší seznámení s publikací je prostřednictvím jí samé. Věřím že několik mnou vybraných citátů zaujme čtenáře natolik, že si esej O SMYSLU VĚDY budou chtít přečíst a také si jí se zájmem přečtou.

„Základním principem světa vědy je svoboda myšlení – při předpokladu dodržení několika málo zásad, které lze ve stručnosti vyjmenovat prostým výčtem: důvěra, dobrá vůle, entuziasmus a dobrovolnictví, vzájemná úcta a respekt.

Co svět světem stojí, moc k těmto pravidlům přidává jedno další, ve své podstatě svobodu umrtvující: koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Před rokem 1989 intelektuálové toho „chleba“ moc nepojedli, a také nemuseli příliš zpívat (kromě let padesátých a situace kolem prověrek po roce 1968)....

Intelektuálové dneška, atomizovaní – a stejně jako celá společnost proměnění v pouhé spotřebitele – v ubíjejícím a zostřujícím se boji o prostředky veřejné i soukromé, ztrácejí menší či větší měrou – schopnost v každodenních rozhodováních k sobě i druhým přistupovat s hlubokým rozmyslem, úctou, širokým rozhledem a především svobodně. Jsou strháváni duchem doby a malá možnost podílet se na panujícím diktátu spotřeby (o kterém většina z nich nepochybuje jako o metě) ničí jejich sebevědomí a podtrhuje pocit vlastní izolovanosti, nežádoucnosti a nepatřičnosti vlastní existence a – opět nijak nedefinované a neuchopované – „neužitečnosti“ v absurdní myšlenkové smyčce: nemohu se dostatečně podílet na spotřebě – jsem neužitečný. Atomizace společnosti dosáhla nyní rozměrů, ve kterých zaniká nebo již téměř zcela zanikla solidarita a vzájemná úcta i mezi intelektuály.

Moc nesnáší myšlenkovou svobodu, duševní autonomii akademického světa (natož myšlenkovou svobodu i všech ostatních), a silovou propagací spotřebitelských přístupů do duševní práce a důrazem na okamžitý a okamžitě měřitelný výkon degraduje duševní práci na nejnižší možnou úroveň (v České republice po roce 1989, zostřeně v posledních několika letech, na Západě přibližně od sedmdesátých let 20. století). Tato degradace se dlouhodobě formuje, šíří a děje dnes a denně, všude, za tichého přispění nás všech.

Je až s podivem, jak lehce vrstva lidí nejnadanějších k duševní práci celoživotně akceptuje poslušnost vnější moci. Jde o adoraci vnější moci – „velkého otce“ v Čechách nebo Boha - tam, kde se věří? Nebo o touhu nemyslet na vlastní zodpovědnost za systém? Blíže k základním motivacím Liedloffová (2007). Tito lidé se podřizují diktátu systému zavedeného někým jiným a někde jinde, z mlhavých, zamlžených, nepravdivě či neúplně nebo nepřesně, ba dokonce někdy možná i manipulativně uváděných důvodů. Také o systému výjimek je rozhodováno nejasně a zamlženě.

Nevím, kde se v nás ta bezmyšlenkovitá pokora k systému bere. Jestli vyplývá ze způsobu života a přemýšlení, který mlčky praktikovala většina národa v letech mezi roky 1948 až 1989, či zda je tento přístup k věci dědictvím hlubší historie – povinnosti poslouchat církev, pány...

V současné společnosti, v souvislosti se skokovým vývojem informačních technologií a velmi rychlým vývojem poznání (růst kvantity poznatků a jejich interpretací), dochází stále častěji k tomu, že životně nezkušení lidé jsou v rozhodovacích společenských pozicích.

Neúčinnější informační kanály a moc jsou nyní často v rukou nepříslušně mladých (z hlediska lidských tradic) osob a nebo lidí s nevyzrálým hodnotovým systémem. Neorganicky jsou zviditelňovány (a uváděny v život prostřednictvím vykonaných rozhodovacích procesů) názory a postoje lidí bez podstatných životních zkušeností, obvykle vyrůstajících a žijících ve městech a v hojnosti statků, lidí, kteří nebyli vystaveni vážnějším životním útrapám a jejichž systém hodnot je často ve srovnání s dějinně všelidsky uznávanými hodnotami sporný. S obavami můžeme, bohužel, obvykle jen sledovat, že tato charakteristika doby se dravě a bezskrupulózně prosazuje i do vědecko-výzkumného sektoru.“

Myslím že není co dodat. Vlastní text publikace je doplněn kromě literárních odkazů o šest zajímavých textových příloh, ze kterých si na tomto místě ještě dovolím vyjmenovat, Zakládací listinu Univerzity Karlovy v Praze ze 7. dubna 1348 (český text); Údaje o počtu výzkumných pracovníků a výdajích na výzkum a vývoj v ČR.; Plánované výdaje ze státního rozpočtu na výzkum a vývoj v České republice, pro rok 2009. Esej Zdeňky Petákové vydala Česká geologická služba, Praha 2009, Vydání 1., 80 str., ISBN 978-80-7075-737-6. Publikaci lze objednat na adrese Česká geologická služba, Klárov 3, Praha 1, za 150,- Kč.