Kam míří naše společnost

Většina občanů je se současnou situací nespokojena. Nejde o nic objevného. Vše již bylo v uplynu­lých letech diskutováno i publikováno. Je ale docela smutné, že informace a podněty, které by moh­ly vést k řešení mnoha problémů naše politická reprezentace nevnímá. A pokud o problémech mlu­ví, tak je jen bagatelizuje, aby je nemusela řešit.

Zásadním problémem současnosti je nepříznivý demografický vývoj. Jde o dlouhodobý pokles porodnosti, což je tragický populační trend. Souvisí to s vývojem rodiny jako sociální a reprodukční entity, ale také se zdravím obyvatelstva. Jde i o zná­mé, ale teprve v posledních letech politicky i mediálně přiznávané, důsledky změn věkové struktury obyvatel. Jen částečně na to má vliv dlouhodobě chybějící populační (rodinná) politika podporující perspektivní mladé rodiny. Náhradou chybějící reprodukce je imigrace, bohužel nikoli cílená, ale živelná (Romové, Ukrajinci, Vietnamci a stále častější asijští a arabští muslimové). Problémová je v posledních letech také sociální soudržnost společnosti. Dochází k destrukci dílčích vazeb. Vyhro­cuje se generační i etnická nesnášenlivost. Chybí hodnoty tradiční společnosti. Hlavním směrem rozvoje sociální soudržnosti by měla být podpora přístupu ke vzdělání a k informacím, kombinovaná s rehabilitací tradičních (i křesťanských) hodnot a modernizace státu a jeho funkcí. Právní systém a vymahatelnost práva představují slabinu stavu a vývoje současné společnosti. Politický systém je sice formálně novodobý, ale jeho fungování neuspokojivé. Nezdravé je prorůstání politiky, ekono­miky a také medií. Hlásíme se k demokracii, ale dosud není tento systém dostatečně rozvinutý. V politické praxi se často postupuje, jako v minulosti centralisticky a občanský podíl na roz­hodování je omezován. Je nutno prosadit ve vládnutí prvky přímé demokracie. K jejich zajištění je třeba vybudovat odpovídající vzdělanostní základnu v podobě nejen škol, ale všech institucí umožňujících vzdělání získat, rozšiřovat a upevňovat. Posilovat je třeba i obecnou vzdělanost. Velmi smutné je, že věda a výzkum, universitní, akademický i individuální, je nedostatečně zajištěn nejen finančně, ale i organizačně. Ostatně motivace obyvatelstva k získání potřebných vědomostí zatím chybí, zájem je jen o humanitní obory (ekonomie a práva). Pro polistopadový vývoj české ekono­miky je charakteristická stagnace, aktivní rozvoj je jen extensivní (levná pracovní síla pro výrobní linky). Výkonnost je poměrně nízká a neodpovídá produkčnímu potenciálu. Zahraniční kapitál již kontroluje dvě třetiny české ekonomiky. Vysoký je podíl daňových odvodů do ciziny. Pro tuzemské podnikání chybí podpora investic, daňové zázemí, a také právní jistoty. Za velmi důležité pokládám také dosud zanedbávané životní prostředí. Bez ohledu na oficiální tvrzení totiž není dosud situace pod kontrolou, chemické zátěže jsou lokálně vysoké a průmyslová lobby občas vítězí nad přírodou i kvalitním životním prostředím. Náprava se děje pomalu a převážně jen pod mezinárodním tlakem. Mohlo by tomu pomoci zavádění ekologických daní, ale také zvyšování ekologické gramotnosti obyvatelstva. Připomenout musím i pocit bezpečnosti, osobní i kolektivní, ten je v posledním deseti­letí snížený. Stoupá zločinnost a to jak vnitřní, tak mezinárodní. Navíc je hrozbou terorismus a strach z použití zbraní hromadného ničení. K sociálním jistotám podle autorů patří zajištění bez­pečnosti proti násilné i hospodářské kriminalitě, ale také politické korupci a zneužívání funkcí. Ani členství v Evropské unii a NATO neznamená samo o sobě jistotu a zajištění vnitřní a zevní bez­pečnosti země.