Od demokracie k …

Dokud byl svět rozdělen na dva tábory z nichž měl každý svou supervelmoc určující pravidla, a každý měl svého nepřítele, bylo vše jednodušší. Západ prosazoval indivi­duální lidská práva (svobodu pohybu, svobodu slova, spolčování atd.), Východ svo­bodu individuální potlačoval, a protežoval třídní kolektivismus. Jako náhražku za svobodu nabízel právo na práci a základní sociální jistoty. Pád komunismu znamenal strukturální změnu celé mezinárodní politiky. Předchozí polarizaci a s ní spojený řád vystřídal chaos. Dnes teoreticky existuje shoda v tom co je demokratická vláda a co jsou základní lidská práva, nicméně je problematické jejich dodržování. Jako demo­kratický se totiž prezentuje mnoho režimů, které mají autoritářské praktiky. Platí to pro většinu postkomunistických států i pro naší republiku.

Základním problémem současných demokracií je přemíra norem, o kterých rozho­duje jen malá skupinka lidí (poslanci a senátoři) aniž je dostatečně odborně fundovaná. Stranická zastupitelská demokracie není občansky demokratická, podíl straníků mezi občany republiky je cca 10%. Ona navíc není demokratická ani vnit­rostranická politika, vládnou sekretariáty, členská základna většinou nerozhoduje. Administrativní řízení je stále autoritativní. Zvolená státní správa si přivlastňuje čím dál tím větší díl moci, aniž je zodpovědná za svá chybná rozhodnutí. Navíc si kasta „profesionálních“ politiků neuvědomuje, že je jen pověřena, aby společnost vedla a prosazovala občanské požadavky. Současná krize v sociální demokracii, ale i ODS, je toho typickým příkladem.

Sociolog Ralf Dahrendorf, rektor St.Anthony´s College v Oxfordu, řekl v roce 1996 polskému novináři Jacku Žakovskemu: My jsme měli svůj sen a vy (míní tím Políky, ale platí to pro všechny postkomunistiké národy – pozn. IT) jste měli také svůj. Podí­váte-li se pozorněji na naše evropské sny, zjistíte, že to byly v podstatě sny negativní. Vy jste snili o světě bez cenzury, bez front, bez politické policie a ostnatých drátů na vašich hranicích. Nesnili jste o chudobě, nezaměstnanosti, velkých sociálních rozdí­lech. Snili jste o ideálním světě, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. My jsme o takovém ideálním světě snili také. S tím rozdílem, že my jsme věřili, že ho jednou vybudujeme a vy – zavření za železnou oponou – jste věřili, že existuje. … Řeknu to otevřeně. Před námi Evropany stojí nové velké problémy – ekonomické sociální i po­litické – a nutí nás, abychom značně přehodnotili své představy.

Sociální politika vyspělých evropských států vytvořila specifický model průměrného občana, člověka zaujatého vlastním blahobytem a pohodlným životem, který postrá­dá ochotu dobrovolně cokoli obětovat pro své společenství a postoupit jakékoli riziko (a to nejen ekonomické, ale i politické). V konzumní společnosti nechce nikdo obě­tovat život při obraně ostatních. Kult spotřeby a pečovatelský stát udělal z mnoha lidí v určitém smyslu závislé otroky. Tragedií je, že existují levicoví politici, kteří to nejsou schopni pochopit a rádi by i nadále omezovali občanskou iniciativu svým roz­hodováním. Sociální představa blahobytu je o přerozdělování příjmů neboli peněz z daní, kterými „solidárně“ ti bohatší pomáhají chudším. Při tom daňová zátěž roz­dávaná jako podpora nezaměstnaným, nemocným a starým začíná překračovat možnosti těch produktivních pracovníků. Dochází k zadlužování státních rozpočtů. Sociální sliby nelze plnit, jsou čím dál tím dražší. Lidí nevytvářejících hodnoty při­bývá, a současně jejich nároky na životní úroveň garantovanou státem jsou velmi vy­soké.

Růst produktivity znamená jen to, že mnohem menší počet lidí vyrábí více. Rozdíly v příjmech jsou neúnosně veliké a stále se zvětšují. To ale neřeší zdroje pro podporu všech sociálních požadavků. Pokud méně lidí vyrábí více, znamená to, že více lidí nevyrábí nic a tím pádem potřebují sociální podporu. Ti, kdo se podílejí na tvrdém konkurenčním boji, nemají zájem kohokoli solidárně podporovat. Finanční prostředky potřebují pro rozvoj svých firem. Individualismus zatlačil do pozadí po­vědomí společného zájmu. Konkurence se stala hodnotou vytlačující solidaritu a společenské vazby, o něž se opírají sociální státy. Globální ekonomická konkurence posledních dvaceti let – mezi hospodářskými systémy, státy, velkými korporacemi – sice prokázala neschopnost komunistických režimů a vedla k jejich pádu. Nicméně současně otřásla celým hodnotovým systémem a životním modelem demokratické Evropy. Dochází k rozpadu společenských vazeb a to je nebezpečím pro další vývoj.

A na závěr jeden citát:

Zvířata loví, dokud mají hlad. Jinak se zebry a antilopy klidně pasou vedle nasy­cených lvů. Bezdůvodné vraždění a šíření utrpení, které nesouvisí s požíráním po­travy, je výlučnou specifickou vlastností člověka. (Stanislav Lem, 1994)