Chvála jednoho z jezuitů

„Českých knih jsou ničitelé lítí, plesnivina, mol a jesuiti“, tento epigram Jana Havlíčka Borovského společně s románem Temno Aloise Jiráska formoval naše názory na jezuity. Představujeme si je jako barbary bránící vědění a pálící knihy. Skutečnost se od této naší představy diametrálně liší.
Ve skutečnosti se právě jezuité zasloužili o rozvoj vzdělanosti jako takové a o mnohé vědní obory. Jejich kláštery označované za koleje byly centry středověké i novověké vzdělanosti.

Chtěl bych připomenout jednoho z nich, myslitele a přírodovědce. Je jim Pierre Teilhard de Chardin. Narodil se v roce 1881 a do jezuitského řádu vstoupil v roce 1889 (tedy před 130 lety). Prožil velmi zajímavý, dalo by se říci dobrodružný život, který věnoval vědě a úvahám o souvislostech mezi živým a neživým světem. Jeho přímým odborným zájmem byla geologie a paleontologie. Záběr měl však podstatně širší. Procestoval mnohé kraje a napsal řadu prací odborných ale i veršů a nejrůznějších úvah. Zemřel v sedmdesátičtyřech letech v roce 1955.
Abych ale stručně přiblížil jeho renesanční život. narodil se jako čtvrté dítě v horském sídle velké rodiny venkovského šlechtice. Měl celkem deset sourozenců. Studoval na jezuitském gymnáziu v Mongré u Lyonu. V roce 1899 se stal novicem jezuitského řádu. Vysokoškolské studium filozofie a přírodních věd ukončil roku 1905. Pracovat začal jako profesor fyziky a chemie na gymnáziu v Káhiře. Volný čas zde věnoval sběru a studiu zdejších zkamenělin a nerostů. To jej zaujalo natolik, že se po třech letech rozhodl pokračovat ve studiu paleontologie. Současně s ní se věnoval i teologii. Za kněze byl vysvěcen v létě roku 1911. V té době se v hrabství Sussex v Anglii seznámil s pracemi Darwina a Lamarka. Evoluční teorie mu učarovala. Svá geologická a paleontologická studia si doplnil v Paříži na Sorboně.
V roce 1914 byl povolán do armády, kde fungoval čtyři roku jako nosič zraněných. Prošel těmi nejtěžšími bitvami u Ypres a Verdunu. Byl několikrát vyznamenán za osobní statečnost. Volného času využíval k psaní dlouhých dopisů a úvah. Za zásluhy a odvahu byl dodatečně vyznamenán řádem Čestné legie.

Když se v roce 1919 vrátil do Paříže, pokračoval ve studiu geologie, paleontologie a botaniky. Doktorem přírodních věd se stal v roce 1922. Bylo mu nabízeno místo profesora s tím, že by se věnoval pouze své odbornosti. Jeho zájmem ale byly i otázky vztahu náboženství a vědy, vzniku a vývoje vesmíru a souvislostí všech vztahů podmiňujících vývoj člověka mezi ostatními živými tvory. Zajímavá je jeho teorie duchovního sjednocování vědy a všech náboženství čili „konvergence lidstva“.

Dvacet let pracoval s krátkými přestávkami na geologických a paleontologických výzkumech v Číně a vlastně celé Asii, kde prošel i Indii, Mongolsko a další státy. Kromě odborných pojednání o geologických a paleontologických expedicích napsal zde knihu o duchovním životě, která pod názvem Božské prostředí vyšla v roce 1926. V době kdy zuřila druhá světová válka napsal knihu úvah Vesmír a lidstvo (vyšla i v českém překladu v nakladatelství Vyšehrad v roce 1990). Řada myšlenek tohoto věřícího vědce a křesťana získala podporu ve výsledcích vědeckého výzkumu až po jeho smrti. základním bylo pochopení hmoty, kterou křesťanské náboženství dlouho odmítalo, jako základ života člověka a současně i jeho duchovna. Chardin ve svých úvahách spojuje hmotu a duch v jediný celek stejně jako celý vesmír , zemi i život. Teoretické pochopení vzájemné provázanosti makro. a mikrokosmu je vlastně nejnovějším teoretickým zjištěním fyziky.
Poct se vědci a mysliteli Chardinovi dostalo během života stejně jako nejrůznějších útoků od dogmatiků církevních i materialisticky smýšlejících filozofů. Diskuse vedené kolem jeho filozofických děl (o těch úzce odborných geologických a paleontologických se nikdy nediskutovalo, protože šlo o přesná a logická pozorování), vždy jen potvrzovaly, že jeho úvahy jsou moderním pojetím chápání jednoty duchovního i materiálního světa. Jeho význam v celosvětovém rozvoji chápání komplexnosti světa kolem nás je doceňován až nyní.

Na závěr si dovolím ocitovat pár slov z výboru studií Pierre Teilharda de Chardina, který vyšel v českém překladu pod názvem Místo člověka v přírodě.
"Uprostřed dvacátého století ještě příliš často sníme, s očima plnýma výhledů - nebo přesněji přeludů - které před nás na okamžik postavila moderní doktrína individualizace, o takovém světě, kde by pokroky společenského okolí sloužily každému člověku jen jako stále dokonalejší odrazový můstek k úniku do úplně neodvislého a "individualistického" řešení problémů života. V této perspektivě, tak pluralistické, že připomíná chomáč letících jisker, není pro každý jednotlivý případ cílem světa nic jiného než cíl právě tohoto myslícího prvku, tkvícího v nesdělitelné samotě, oddělující jej od všech ostatních. Náš pohled je tak zaujat tímto zvláštním ohňostrojem, poskytujícím iluzi možného naplnění, že znechuceně a podrážděně odvracíme pozornost od jiného řešení. A přece se v nejrůznějších oblastech, ekonomické, politické i filozofické, stále množí náznaky tohoto druhého řešení: jakási upozornění, že socializace není ochočena k našemu soukromému užitku ..."

Věřím, že tato vzpomínka trochu upraví běžný názor na jezuity a snad i celou církev. Pravdou totiž je, že veškerá věda a její poznávání, a to i to zcela ateistické, vychází vlastně z církevních škol.