Hodnotit uplynulých deset let není jednoduché

Vytvořit demokratickou kulturu schopnou prosazovat a hájit přiměřenou lidskou odpovědnost v rámci státního společenství trvá věky. U nás demokratická tradice chybí. Doba pokusů od roku 1918 do roku 1938 byla sice krásná, ale krátká. Dalších padesát let do roku 1989 trvalo období nesvobody. Většina obyvatel, kteří neemigrovali, se přizpůsobila nenormální situaci, část ze strachu, část z kariérizmu a je nutno přiznat že někteří i z přesvědčení (ti poslední poznali svůj omyl po roce 1968). I přes masivní devastaci občanského vědomí existovali jedinci toužící po svobodě myšlení a svobodě politické. Odpor, bez ohledu zda šlo o domácí disidenty, či exulanty v zahraničí, měl většinou charakter intelektuální a tedy idealistický.

Totalitní režim před deseti lety padl. Podíl disidentů a českých odpůrců komunismu na změně režimu byl menší než politické změny celosvětového charakteru (byly jsme v podstatě posledním komunistickým státem kde vládnoucí strana předala moc lidu). Každý si však pod změnou diktátu ve svobodu představoval něco jiného. K idealistům se přidali velmi rychle pragmatici odchovaní materialistickým dialektismem. Pochopili, že mají neomezené možnosti, využili toho a chopili se vlády. Svoboda která nastala nebyla přirozenou volbou. Příležitost neomezené a amorální volnosti vedla jen k další morální devastaci. Svoboda jako příležitost k sebevyjádření každého jednotlivce je možná pouze ve společnosti (státu) se základními vymezenými pravidly a celou soustavou intuitivně chápaných závazků (jistým morálním kodexem). To ale v současné České republice není.

V Lidových novinách ze 13. listopadu nám pan Václav Klaus ve svém příspěvku Po deseti letech: pár slov o naší netrpělivosti karatelsky říká: Hybatelem téměř všech zásadních polistopadových změn byla pravice. A právě na ní byly upřeny netrpělivě zraky občanů a médií. Ekonomická transformace, a spolu s ní i doprovodný legislativní proces, probíhaly poměrně rychle.

Říci kdykoli v průběhu oněch deseti revolučních (nebo transformačních) let, že ČR není utopická země, která třísetletý vývoj např. britské demokracie zvládne za pár týdnů, rovnalo se bezmála vlastizradě. Netrpělivost opět převládala nad rozumem. Právě v této situaci začali zvedat hlavy hledači "třetích cest", vynálezci nejrůznějších nerealistických koncepcí, salonní intelektuálové i kuloární pleticháři, snažící se oslabené veřejné důvěry ve správnost nastoupené transformační cesty využít nikoli k sevřenému a spojenému působení s cílem dosáhnout zlepšení pro všechny, nýbrž zneužít ji k vlastním mocenským hrám, na jejich konci má být „zlepšení“ pouze pro ně: získat větší politický vliv.

Velmi trefná je charakteristika, kterou sice míní zostouzet své oponenty, ale která platí na velkou většinu polistopadových politiků včetně samotného autora textu: Pro tento typ „elit“ není politika cestou k cíli, nýbrž cílem samým. Vyznačují se vysokou schopností mentorovat a poučovat a téměř nulovou schopností něco doopravdy dělat. Tento typ „elit“ je jen mírně sofistikovanějším pokračovatelem sociálních inženýrů minulé doby.

Neochota přiznat chyby uplynulého desetiletého vývoje brání jakémukoli pozitivnímu řešení stávajících problémů. Osobní svoboda má smysl pouze ve spořádané společnosti. Politická svoboda národa je ohrožena, pokud je ohrožen společenský pořádek. Špatné mezilidské vztahy, alkoholismus, drogová závislost, pouliční a hospodářská kriminalita a úřednická korupce ve státní i místní správě - to jsou projevy ničím nespoutané volby, projevy spojené s destrukcí bývalého pořádku.

Tragedií našeho národa je, že v uplynulých deseti letech měla vládnoucí elita zájem pouze o změnu vlastnických podmínek a vůbec se nezajímala o abstraktní morální etiku. Ještě dnes se setkáváme s tím, že zloději, opilci a násilníci odsouzení před rokem 1989 klidně tvrdí, že bojovali proti komunistickému režimu a uzurpují si leckdy nevybíravými způsoby místa ve státní správě i místní samosprávě. Je paradoxem, že po deseti letech „svobodného“ vývoje přibývá lidí kteří jsou přesvědčeni o tom, že se nemohou dovolat svých zákonných práv, že se bojí nejen na ulicích, ale i ve svých domovech. Je zdrcující vidět, že občané jsou ochotni stále častěji naslouchat hlasům extrémistů. Je zdrcující vidět jak přibývá na nejrůznějších místech malých diktátorů, jak postupně hrozí vznik nové totality.