MUDr. Václav Pařík - ideální starosta jaký nám chybí

Se jménem MUDr. Václava Paříka jsem se prvně seznámil v roce 1973, při studiu literatury o těžbě českých granátů. Později jsem zjistil, že byl nejen dobrým lékařem a milovníkem přírody, ale i vynikajícím starostou obce a zakladatelem muzea českého granátu v Třebenicích na Litoměřicku. Teprve nedávno jsem ale zjistil, že šlo o rodáka z Českého ráje. Narodil se před 160 lety v Libuni (v čarokrásném Turnovsku jak sám uváděl, když byl žádán aby mluvil o sobě).

Na jeho vývoj měl velký vliv učitel, spisovatel a později i jeho osobní přítel Antonín Marek. Medicínu studoval na Pražské universitě. Učil jej i fysiolog Jan Evangelista Purkyně. Po ukončení studií se usadil roku 1867 jako městský lékař v Třebenicích. Byl úspěšným lékařem. Zajímal se nejen o okolní krajinu známou výskytem českých granátů, ale i o lidi, kteří zde žili. Velmi brzy se věnoval místní politice a stal se zastáncem českého vlastenectví. Má velkou zásluhu, že Třebenicko nebylo poněmčeno, a že zde dokonce vznikla česká škola. V jednom ze svých projevů se o ní zmínil: Jakožto důležitý moment na rozhraní jazykovém považuji zdokonalování a rozšiřování školství všeho druhu. Přeji si takového vzdělání na těchto místech, které by nám pevné a statečné povahy vychovalo. u nás v Třebenicích učiněn zdárný krok zařízením české měšťanské chlapecké školy.

Roku 1870 byl iniciátorem vzniku (Občanské) Besedy, která dbala o kulturní rozvoj oblasti, již v roce 1872 byla při ní zřízena „sbírka starožitností“ základ místního muzea. Publikoval a přednášel pro odborníky i veřejnost. Spektrum jeho zájmů bylo velmi široké. Vedle Besedy zřídil i „občanskou záložnu“, která se stala oporou při vlasteneckých podnicích vedoucích ke zvelebení města. Místní občané mu důvěřovali a roku 1884, tedy před 115 lety, byl zvolen Třebenickým starostou. I pak šel příkladem. Vlastním nákladem nechal vysázet stromořadí a zřídit středem obce chodník (s něčím podobným se dnes nesetkáme). Podílel se na vzniku První české akcijní továrny na zužitkování plodin a tím na zajištění živobytí pro mnoho místních zemědělců a sadařů.

Krátce před svou smrtí v létě roku 1901 pronesl poslední bojovný projev na veřejné schůzi Hospodářsko-politické jednoty pro Litoměřicko a Třebenicko. Dovolím si jen krátkou ukázku, jejíž aktuálnost byla, a je v tomto století, s výjimkou krátkých období, stále aktuální: My Čechové můžeme vším právem jednou před soudnou stolicí Nejvyššího si žalovati na zlý osud, jaký nás stíhá po celou dobu našeho bydlení a žití v této zemi. ačkoli nám byla dána ve vlastnictví krásná a bohatá země, mající všechny podmínky ku šťastnému žití, předce nám nelze říci, že bychom byli šťastnými. Táži se Vás, velectění páni, táži se celého národa, zda jste šťastnými a jsem přesvědčen, že mi jednohlasně odpovíte: Nejsme šťastnými, protože postrádáme svobody a volnosti, protože se nám nedostává samostatnosti a rovnosti a předce jsme my Čechové původními bydliteli této země, předce žijeme ve vlastním domově, na vlastní půdě po našich praotcích zděděné.