Vzpomínka na 21. srpen

V roce 1968 jsem žil v Benátkách nad Jizerou, kde jsem pracoval ve Spojených závodech na výrobu karborunda a elektritu jako technický petrograf. To že jsme byli vojensky okupováni mně stejně jako mnoho jiných šokovalo. První okupační den 21.srpna jsem ale strávil v Praze. Neměl jsem v práci stání. Odjel jsem do Prahy na svém skútru ČZ, hned ráno když jsem se dověděl z rozhlasu co se děje. Před tím jsem ale disciplinovaně nahlásil, že si beru dlouho odkládanou dovolenou. Cestou jsem předjel několik kolon s okupačními vojáky. Musím se přiznat, že jsem byl situací překvapen, protože jsem věřil tomu, že Československý vývoj je skutečně věcí nás Čechů a Slováků a že platí Brežněvova slova která reprodukoval po návratu z jednání v Čierné při Čope Josef Smrkovský „eto vaše dělo“. Byl jsem na Staroměstském náměstí, kde ruské kanóny stály pod výstavním sálem označeným transparentem „Sovětské umění dvacátých let“. Byl jsem na Václavském náměstí když zde mluvil Emil Zátopek a kde jsme vzdávali čest vlajce skropené krví prvních mrtvých.

Nějakou dobu byli ještě lidé solidární a snažili se přesvědčovat dokonce i sovětské vojáky o tom, že u nás nemají co dělat. S přibývajícími měsíci docházelo ale postupně ke změnám ve vedení státu i na úrovni obcí a jednotlivých závodů. Kolaborantů s okupanty přibývalo. K vyvrcholení „normalizačních“ změn došlo přesně po roce. Manifestace, která probíhala v Praze 21. srpna 1969 byla již jen tečkou za národní svobodou. Policisté a milicionáři se předvedli. Krátce před půlnocí jsem si, ještě s očima plnýma slzného plynu, napsal:

Malé zamyšlení po roce: - Znovu to duní v ulicích pod tentokrát zavřenými okny. Celý rok už vláčíme své okovy, ale dosud jsme se nesmířili. zrada hned tak nepřebolí. Jen málo je nás v ulicích se vzpřímeným pohledem. Bude to asi tím, že všude kolem je potlačovaná nenávist v policejních a milicionářských uniformách. stačí jen slova CHCEME SVOBODU a neurvalci s pendreky předvádí šavlový tanec. Bomba s nenávistí explodovala. Pláču, pláču a nestydím se za to. V hlavě doznívají poslední tóny Daliborových houslí po nesplnitelném. V této chvíli již ale plně cítím to, co jsem si až dosud, dokonce ani dnes v poledne, nechtěl přiznat. Kromě načasované nenávisti, která již vybuchla, je kolem jen strach a lhostejnost většiny národa. tváří v tvář postupující bažině NORMALIZACE - pravděpodobnosti lží a převlékání kabátů - si není třeba nic nalhávat. Zdejší socialismus již nemá lidskou tvář a demokracie je nedostižnou utopií. Bojím se dalšího vývoje, bojím se. ale nemám co odvolávat…

Tak nastala doba temna, která trvala až do roku 1989. Ti kteří si zachovali tvář a nepodrobili se řídícím soudruhům, neměli lehký život. Pro značnou část občanů v produktivním věku jde nyní již jen o učebnicovou historii. Třicetiletí i mnozí o maličko starší toho o období let 1968 a 69, počátku normalizačního politického a morálního útlaku moc nevědí. Povinností nás starších je proto připomínat.