Odpady a životní prostředí

Za odpad považujeme všechno, co je podle našich představ nepoužitelné, nebo natolik opotřebované, že nám náklady na opravu připadají vyšší než na likvidaci. Tato definice je ale neúplná, protože pro naší současnou společnost je odpadem i všechno to, co je produkováno v nadměrném množství, počínaje zbraněmi a nevyžádanými reklam-ními prospekty konče. V moderní civilizaci jsme si ovšem zvykli hodnotit jako odpad prakticky všechny přírodní zdroje, které se nám nepodařilo nějak komerčně využít. Při každém zpracování přírodních surovin „na něco užitečného“ vytváříme odpad hned dvakrát. Nejprve jde o nevyužitelné zbytky surovin při výrobním procesu a další zplodiny během procesu vznikající (např. strusky, popel, CO2 a další plyny). Další odpady ale vzniknou, když výrobek doslouží, nebo když nás omrzí a zahodíme jej.

Jedním z hlavních příznaků krize našeho vztahu k životnímu prostředí je záplava odpadků, která se valí z našich měst a továren. Současná spotřební společnost je založena na předpokladu, že přírodní zdroje dovolí produkovat nekonečné množství zboží. Příliš dlouho jsme se v případě odpadů, spoléhali na staré rčení „sejde z očí, sejde z mysli“; teď nám začínají chybět metody pro takovou likvidaci odpadů, aby nám z očí i z mysli skutečně sešly. V dřívějších dobách, kdy byla lidská populace mnohem menší a vyprodukovala mnohem méně odpadů (z nichž jen málokteré byly vysoce toxické), je příroda dokázala samovolně zlikvidovat. Dnes je ale všechno jinak. Najednou jsme znepokojeni, ba přímo dotčeni, když se obrovská množství našich vlastních odpadků hlásí o naši pozornost, protože odpadní jámy přetékají, spalovny otravují vzduch a sou-sední obce nebo státy se na nás pokoušejí přesunout to, co samy nejsou schopny zvládnout.

Takto začíná osmá kapitola knihy Země na misce vah ekologa a viceprezidenta USA Al Gora. Jde o varující zjištění, protože otázka odpadů již skutečně přesahuje komunální rámec tzv. technických služeb jednotlivých obcí. Jde o problém který je nutno řešit globálněji a to náš stát budující archaický kapitalizmus zatím ještě nedělá. Nad myšlenkami Al Gora je dobré se zamyslet.

Jsme spotřební společností, ale naše představa o spotřebě je nesprávná. Zdá se nám, že to co spotřebujeme, zázračně a beze stopy zmizí. Ve skutečnosti tomu tak není. Produkty se pouze mění na dvě velmi různé věci: na něco „užitečného“ a na to, co zbude a čemu říkáme „odpad“. Když rozlišujeme, co je a co není odpad, je třeba vzít v úvahu naše pojetí spotřeby. Donedávna se žádný z těchto problémů nezdál být příliš vážný a vysoká úroveň spotřeby bývá dodnes uváděna jako jedna z charakteristických vlastností vyspělé společnosti. Dnes však tento přístup nelze v žádném případě považovat za správný,.Způsob našeho uvažování o odpadech vede k tomu, že jich produkujeme příliš mnoho, než abychom se jich mohli zbavit nějakým jednoduchým způsobem. Perspektivním východiskem je změnit současné výrobní metody, významně snížit zbytečnou spotřebu a s ní i množství vytvářených odpadů. Dále pak je třeba pečlivě a s předstihem promýšlet, jak recyklovat nebo izolovat to, co během výrobních postupů nevyhnutelně zbude.

Velký problém představují skládky tuhých komunálních odpadů. Mnozí z nás vyrostli v představě, že každé město a městečko sice potřebuje skládku, ale vždy se dá vykopat jáma dost široká a hluboká na to, aby se tam všechny odpadky vešly. Podobně jako mnohé jiné představy o nekonečných schopnostech Země vstřebávat vlivy lidské civilizace je však i tato idea falešná. Objem naší produkce komunálních odpadů je tak velký, že nám docházejí vhodná místa pro jejich skladování. Tento problém je aktuální hlavně ve větších městech. Prakticky každá osídlená oblast se musí již dnes, nebo v nejbližší budoucnosti vyrovnat s naléhavou potřebou najít nová úložiště odpadů, popřípadě se jich zbavit jinou cestou.

Na skládkách, které jsou dosud v provozu, vyrůstají hory odpadků. Škody způsobené výluhem a samovznícením nejsou vždy doceňovány. Z čeho se komunální odpady skládají? Asi polovinu místa zaujímají nejrůznější formy papíru, především obalů. Dalších asi 20 procent tvoří zahradní a zemědělsky odpad, dřevo a materiály použité ve stavebnictví. Nemalý je také podíl organických materiálů, především zbytky potravin. Přibližně 10 procent připadá na umělé hmoty. Na zbytku se podílí neuvěřitelná směsice věcí, někdy i vysoce toxických (zbytky barev, olejů, saponátů atd.). Velká část organického odpadu, která se rozloží, uvolňuje spoustu methanu, vedoucího u starých skládek bez náležitého větrání či kontroly k nebezpečí výbuchů a podzemních požárů. A co je významnější, přispívá ke zvyšování obsahu methanu v atmosféře. Jak dnes víme, je rostou-cí obsah methanu jednou z příčin, proč se stal skleníkový efekt skutečnou hrozbou.

Módním řešením je budování spaloven. Do nových spaloven se vkládají obrovské investice, ačkoli dosud nebyly vymýceny obavy ze zdravotních a ekologických následků jejich provozu. Mezi typickými zplodinami uvolňovanými ze spaloven do ovzduší se vyskytují například dioxin, furany, arzén, kadmium, chróm, kobalt, olovo, rtuť, bifenyly a oxid siřičitý. Spalovny obecních odpadů jsou dnes nejrychleji rostoucím zdrojem rtuti v atmosféře. Množství rtuti uvolňované spalovnami již převýšilo množství produkované průmyslovým sektorem a v nejbližších letech se pravděpodobně zdvojnásobí. Tento přírůstek bude znamenat přísun mnoha tisíc kilogramů rtuti do atmosféry. Rtuť se sama v přírodním prostředí nerozkládá, ale hromadí se v potravinovém řetězci, v němž dochází k tzv. bioakumulaci. Díky ní je množství rtuti největší ve vyšších článcích potravinového řetězce (k nim patří např. ryby, nebo skot). Hlavním výsledkem spalování tedy je, že se odpadky v plynné podobě přenášejí do atmosféry celé zeměkoule.

Nejoptimálnější metodou eliminace škodlivých vlivů by byla recyklace. Opětovné zařazení odpadů (čili „postkonzumních zdrojů“, jak je zastánci recyklace nazývají) do komerčního výrobního řetězce je ale podmíněno existenci trhu pro tyto produkty. Většina podnikatelů zatím raději nakupuje primární suroviny. Chybí jim nejen návyk, ale i strojové vybavení k používání recyklátů, přestože by jejich využití bylo časem energeticky úspornější než zpracování přírodních surovin. Kromě toho často existují státní dotace na využívání primárních surovin, ale ne na jejich recyklovatelné náhražky. Příkladem může být papír. Zde je trestuhodné, že recyklace papíru není zvýhodněna, a že není legislativně zajištěna. V současné době končí na skládkách množství nejrůznějšího papíru.

Je nesmírným zklamáním jednotlivců i skupin lidí, kteří poctivě sbírají a třídí ty prvky komunálních odpadů, jež lze výhodně recyklovat, aby nakonec zjistili, že tento materiál nikdo nekoupí. Většina těch, kdo se s tímto problémem setkali, je přesvědčena o nezbytnosti nové legislativy, která by vyrovnala startovní podmínky mezi přírodními a recyklovanými surovinami, znevýhodnila prodejce nerecyklovatelných výrobků a obalů. Má-Ii recyklace fungovat, nestačí iniciativa jednotlivců. Musí se změnit systém a je třeba modifikovat naše hromadně používané procesy. Změnit se musí i naše uvažování. Není prostě možné, abychom dále vytvářeli větší a větší množství odpadů, vypouštěli je do životního prostředí a předstírali, že na tom nezáleží. Stejně jako ostatní nejzávažnější ekologické problémy pramení tato krize s odpady ze skutečnosti, že už jsme zapomněli, kde je naše místo v přírodě. Všechny druhy v přírodě produkují odpad, ale ten je téměř bezezbytku „recyklován“ - ne tímto druhem samotným, ale jinými formami života, s nimiž žije v symbiotickém vztahu. Nejtoxičtější prvky v odpadním řetězci jsou přirozenou cestou odstraněny a izolovány, aby je mohly pomalejší procesy postupně zbavit toxicity. To ovšem předpokládá udržení vyrovnaného a vzájemně výhodného vztahu mezi danými druhy. V jistém smyslu vlastně v přírodních podmínkách žádný „odpad“ nevzniká, neboť co je pro jeden druh odpadem, stává se pro druhý užitečnou surovinou. Pouze my lidé jsme dosáhli takového počtu a takové schopnosti měnit své okolí, že náš odpad svým množstvím i toxicitou výrazně převyšuje schopnost přírodního prostředí jej absorbovat. Z toho plyne, že musíme najít účinný způsob recyklace našich vlastních odpadů a nespoléhat na to, že to za nás udělají jiné organismy.

Musíme začít úplně jinak uvažovat o spotřebních předmětech; měli bychom se bránit obvyklým představám, že se všechno musí nevyhnutelně opotřebovat nebo pokazit a nahradit novým, lepším modelem, který čeká stejný osud. Nebude to ovšem snadné, protože naše civilizace dnes vychází ze struktury vzájemně se prolínajících ekonomických a společenských činností, které kladou důraz na neustálou spotřebu nových věcí. Hromadná výroba umožnila miliónům lidí, aby vlastnili vysoce žádané produkty průmyslové civilizace. Tento vývoj byl téměř všeobecně považován za velký krok vpřed a skutečně také umožnil stovkám miliónů lidí obrovské zvýšení životní úrovně a kvality života. Přitom se však tyto produkty staly snadno dostupnými, ale i lacinými. Lze je snadno nahradit jinými, identickými. Proto není třeba si jich vážit, chránit je a starat se o ně tak, jako se lidé o své věci starali v minulosti. Je-li zjevné, že musíme přehodnotit náš přístup k věcem „na jedno použití“, mělo by být rovněž jasné, že nestačí jen hledat mechanická řešení.

Odpadová krize - právě tak jako celá krize životního prostředí - je zrcadlem současné civilizace. Civilizace vedla ke vzniku neosobních metod vzdělávání, zaměstnání, ubytování, nasycení a zaopatření milionů lidí. Přitom se ztrácí schopnost ocenit jedinečnost každého jednotlivce. Tradiční společnosti ctí své nejstarší členy jako ztělesnění moudrosti a ryzího charakteru. My je však až příliš ochotně odkládáme jako „použité“ osoby, neschopné vytvořit něco nového, co by se dalo spotřebovat. Hromadnou produkcí informací znevažujeme celoživotní moudrost o níž soudíme, že ji lze snadno nahradit pěnou sebranou z přílivu informací valících se ze všech stran. Vzdělání je recyklací znalostí, a protože zdůrazňujeme tvorbu a trvalou spotřebu ohromných kvant informací, necítíme potřebu si vážit nahromaděných znalostí, které naši předchůdci s úctou uchovávali.

Podobně snadno můžeme znevážit i hodnotu přírody, jestliže se domníváme, že s ní nemáme nic společného. Náš druh se dříve rozvíjel ve spletité a vzájemně provázané pavučině života jako jeho součást. Časem ale dobrovolně svou zahradu opustil. Jako druh se přemnožil a začal se z přírodního procesu vydělovat. Pokud nenajdeme způsob, jak zásadně proměnit svou civilizaci a své pojetí vztahu mezi lidstvem a Zemí, zdědí naše děti pustinu plnou odpadků.